Co mi nejvíc pomohlo?

Nedávno jsem dostal tuhle zajímavou otázku od "kolegy bipolárníka" při vzájemném sdílení. Zamyslel jsem se. Co vlastně bylo to největší a nejtěžší, co mi pomohlo? 

Síla říct si o pomoc

Možná právě tohle: dokázat říct si o pomoc.

Někde jsem četl, že tohle je pro většinu z nás jedna z nejtěžších věcí vůbec (Gábor Maté) – podobně jako strach ze smrti nebo vystupování před lidmi. V mládí jsem byl "nesmrtelný", a o to víc dnes obdivuju současné generace.

Nejsou to žádné "sněhové vločky". Imho jsou to nejstatečnější generace všech dob. Protože "lehnout si před někým jako pejsek na záda", ukázat slabiny, prostě ukázat slabost – to je největší projev důvěry. Nebo také největší odvaha a síla. Zejména v prostředí, které tě často sráží a odsuzuje.

Jsou větší než mnozí "velcí" dospělí. Často v takovém náročném prostředí vyrůstáme – mezi rodiči nebo pečujícími osobami. A pak je největší odvaha vůbec říct si o pomoc. Třeba i odbornou.

Přiznat si: nezvládám to

Překonat ten vnitřní hlas:

• "Nezvládám to."

• "Nejsem dost dobrý."

• "Nejsem přece blázen."

• "To musíš zvládnout sám."

To jsou všechno blbosti, které v nás často zůstávají.

Neumíš, ve škole máš za 5, stydíš se, srovnávají tě, hodnotí tě, židle nahoru - hlavy dolů. Přiznat potom, že "neumíš život"? A když to přesto dokážeš? Jsi superhrdina/ka!

Já sám to dlouho nedokázal. Ale znám dost lidí (včetně sebe), kteří objevili dar síly ve slabosti. Někdy to přijde s nemocí, velkou ztrátou, pádem na dno. A pak nezbývá než si o pomoc říct… nebo ji prostě přijmout.

A v tu chvíli se něco zlomí. Začíná se měnit celý život.

Nové paradigma

Nevím o ničem, co by mělo takovou sílu. Jasně, život hází klacky pod nohy. Ale když na to nejsi sám nebo sama, děje se něco důležitého. Lidé ti pomohou. Už jen tím, že sdílí svoje trápení.

Ten pocit, že nejsi blázen. Že je to v pořádku. Že genetiku a dětství neovlivníš. Každý máme rozdané jiné karty – ale nehrajeme proti sobě. Je to kooperativní hra!

Ten starý program "nesmíš ukázat slabost"?
Bullshit.

Psychiatrie, Peeři a pochopení

A co dál? Relativní pohoda: psychiatrie, psychologie, psychoterapie. Lidé s podobnou zkušeností. Duševní onemocnění. Pochopení.

Pominu všechny návody, "jak žít lépe", kterých je internet plný. Ale když jsem četl, že přeživší holokaustu neměli s kým sdílet bolest, pokud se nepotkali mezi sebou, nenašli pochopení – pochopil jsem, jak moc záleží na kontaktu s lidmi, kteří zažili podobné peklo.

Když jsem potkal první kamarády Peery, bylo to jako bych potkal kousky mozaiky mého rozpadlého já. Bylo to nejvíc.

Dvacet let

Když jsem poprvé onemocněl, nikdo to nepoznal. Ani já – i když jsem to možná tušil. Starší ročníky to měly ještě těžší. Klobouk dolů, pánové a dámy.

O pomoc, resp. diagnózu jsem si řekl o 10 let později. A dalších 10 let trvalo, než jsem potkal přátele a Peery. Dvacet let. Někdo čeká ještě déle.

Některé věci už nenapravíme. Ale dnes jsem šťastný. Vidím programy, sdílení, osvětu na školách i ve veřejném prostoru.

Možná platí:
Potřeba vytváří schopnost.
(Poptávka a nabídka.)

Adaptace a naděje

Nejvyšší formou inteligence je schopnost adaptace. A i když to někdy nevypadá, my se přizpůsobujeme dost dobře.

Statistiky duševního zdraví vypadají děsivě. Ale pokud se inspirujeme zahraničím, zavádíme funkční věci, jsme spolu, budujeme komunity a vzájemnou podporu…

Pak jsem optimista.

PS: 

No a pak samozřejmě takové ty "drobnosti": 

- minimalizuj stresovou zátěž (rozvrhni si ji)
- sleduj spánek - je to dobrý ukazatel
- žádné drogy a alkohol
- sebepéče a sebeláska (práce na celý život)
- zdravý pohyb, přiměřené sportování, procházky
- dobrá společnost, koníček, rodina, klub, sport (i když se mi nechce)
- práce rukama, terapeutická práce (zahrada, pletení, oprava auta, origami, cokoliv)
- mít kruh lidí, kterým mohu věřit a zeptat se na své chování, zpětnou vazbu
- ten/ta nejbližší dohlíží na moje finance a má taky kontakt na psychiatra a on na ní/něj
- KPZ, krabička poslední záchrany pro duši (u mě je to poslech muziky, procházka v přírodě, návštěva přátel, počítačová hra, dobré jídlo, pěkný film, dobrý sex, atp...), nějaký smysluplný radostný projekt (dobrovolnictví, nezisková činnost). Pestrost a různorodost pomůže ke štěstí (někdy jízda na kole, jindy celý den proležet, jindy za uklízet - co ta duše potřebuje - poslouchat ji)
- sebevzdělávání, být expertem na svou nemoc
- občas nějaké kurzy pod odborným vedením (všímavost, sebepéče, psychoterapie atp)
- u mě velké riziko a musím dávat pozor na "šamanství" (moc spirituality, nevědecké přístupy atp.. tím uletím do mánie). Po těchto víkendech jsou největší příjmy na psychiatriích... 
- ze začátku hodně motivační videa

Zdroje a poděkování:

Gábor Maté - Moudrost soucitu
Studio 27 - zaostřeno na duši
Kniha: Nejšťastnější muž na světě
Svépomocná skupina Ústí nad Labem