Deník Paranoidního Schizofrenika. Kapitola První: Počátek

Píše se něco kolem roku 2012, je to asi půl roku, co jsem dostal do papírů od psychiatra zápis BAP: Bipolární afektivní porucha... tento článek je psán toho času, je plný afektu, neoprávněných stížností, není milý, je téměř vulgární asi proto, abych si trochu ulevil, bylo to jedno z nejtěžších období v životě. Nejhůře píši o své mamce a taťkovi, ti jsou úžasní a snažili se jak nejlépe uměli. Proto by ho měli číst jen silnější povahy, určitě ne moji rodiče. 

A mami, tati, pokud to čtete, tak prostě věřte, že jsem byl plný vzteku, že musí pravidelně ven a když jsem to dlouho nedělal, asi to porobublalo v tuhle diagnózu, já nevím. Ale co si myslím, nebo říkám, to rozhodně není vždy realita, nebo pravda. To už víme a tak je třeba to brát. Děkuju Vám, že jste pro mě stvořili tenhle svět a mohl jsem tu být s vámi. Mám Vás úplně nejradši, ze všeho na světě.

Jsem paranoidní spisovatel. Jmenuji se Honza. Knihu se snažím napsat již několik let, ale stejně jako všechno ostatní to skončilo výsledkem žádným. Dopadlo to úplně stejně, jako když jsem dostal ve dvanácti letech prvního Fichtla. Jawa Mustang. Oranžovej, krásnej stroj, to je taková malá motorka, něco jako Simson. Prostě mašiny do 50 ccm, ale vyráběla se ještě za těžkýho totáče. Je to velmi slavnej stroj. Dá se o něm ledacos vygooglovat. Ve 14ti mi táta koupil krosku. Suzuki 125, deset let starou, ale dobrou! Tak jsem začínal s motokrosem. Dál se to nikdy nedostalo. V patnácti jsem si udělal papíry na Simsona a krosku jsem musel prodat. Vyměnit za Simsona. Peníze nazbyt nebyly. Chvilku před pořízením Jawy Mustang jsem skončil z házenou. Tam jsem chodil tak 3 roky. To byl můj nejdelší střet se sportovním klubem, či aktivitou, v mém životě.

Po rozvodu rodičů, circa v mých 9ti letech, se mě snažil táta uplácet. Tak jak to někteří tatínkové dělají. Měl jsem na co jsem si vzpomněl. Maminka nemohla zůstat pozadu, i když jí to bylo proti srsti, nikdy na takovéhle záludnosti nebyla. Mamča byla vždycky nejšťastnější, když nám chutnalo, když jsme měli doma teplo a bylo nám dobře. Taky se starala, abych měl dost kamarádů. To bylo ovšem dost často právě to, co mě jich zbavovalo. Jestliže se přestěhuje s mamčou po rozvodu do nové čtvrti, navíc jste nafoukaný a rozmazlený téměř jedináček (moje sestra o devět let starší), kterému tatík již notnou chvilku vysvětluje, že je nutno se oblékat velmi módně, ležérně ale elegantně. Kupuje Vám ošacení z posledních výkřiků světa módy, ve kterém samozřejmě pracuje. Nadále Vám vysvětluje jak je důležité a honosné poslání chlapa ženu uspokojit. Když jste takové namyšlené budižkničemu, je vám 9 a všichni ostatní vám připadají jako naprostý póvl a maminka Vám dá 60 korun, vyvede Vás před barák mezi partu dětí ze sousedství a řekne jim, běžte s Jendou na zmrzlinu děti. Jenda Vás teď všechny zve na zmrzku, běžte. V tu chvíli fakt nevíš co máš říct. Cejtil jsem se dost trapně, nevěděl jsem kde to je. Byl sem nasranej jak mě matka zesměšnila a že si ze mě dělá ořezávátko. Ovšem svou misi splním, o tom by neměl nikdo pochybovat. Děcka byli v pohodě, asi jo.

Já asi ne. No na zmrzku jsme došli, teoreticky bysme se od té doby měli kamarádit. Jenom že, to já už v té době nedělal s nikým. Všichni byli idioti. Powl. Kreténi. Močky, který zajímaj takový hovadiny jako rejpat se klackem v hlíně, dělat skrýše dobrot pro psy. Chodit s nimi na procházku, lézt po stromech, hrát na babu, běhat jako o závod, chodit k rybníku na ryby, jezdit na kole kolem baráku a podnikat úžasný výlety do okolí. To byli hovadiny. Od té doby mě nikdy nenapadlo, že bych se šel ven zesměšňovat například s tím skateboardem (posledním výkřikem módy) od táty. Zase koupil tu největší jebku jakou mohl. Chtěl jsem skejboard širokej, jako každej v tý době měl, prostě normálni prkno. Né, von mi zase koupí takovou laminátovou sračku, širokou akorát na šíři nohy. Ten jsem nechtěl. Ale táta vždycky věděl, co je pro mě nejlepší. Chtěl jsem cyklotrialový kolo, ne, dostal jsem BMX.

Chtěl jsem modrý, dostal jsem červený. Muselo toho bejt na něj v tý době hodně. Chápu to. Tak těžkej rozvod rodičů jsem ještě ani já nezažil. Tenhle byl totiž můj první. 

Pokračování maybe příště, if wanted ...

dej odběr newsletteru, nebo

Chceš vědět víc? Mrkni kdo jsem dnes.