Jak jsem čekal na letadlo a trochu jsem se zasnil...

Zapomněl jsem se... na letadlo jsem čekal na špatné straně letiště a ještě k tomu před kontrolou... Neprošel jsem ani chek-in, letadlo odlétá za 30 minut. Do letadla přestanou pouštět za 10 minut. Přede mnou je fronta asi 1000 lidí, a to doslova! Jsem na Ženevském letišti a zítra musím být v práci.

Rentgeny, bezpečnostní kontrola, prohlídka příručního zavazadla na kolečkách, poté asi 1,5 km chodeb od bezpečnostní kontroly k další bráně a letadlu. V tu chvíli mi proběhne hlavou: neletím... šílená cena za dnešní a novou letenku, večerní přílet do Prahy, celý pracovní den zameškaných povinností v práci.

Ta včerejší historka, kterou jsem slyšel u piva, kdy kamarád koukal na lidi nastupující do letadla přes sklo, protože přišel pozdě po zavření brány, sledoval jak se jeho letadlo plní lidmi, ale již ho nepustili, protože to nedovoluje protokol, se zhmotnila a je dobře, že jsem ji slyšel, dneska to prožiju já.

V klikaté frontě stovek lidí mezi uměle páskami vytvořenými frontami ve tvaru kroutícího se hada napříč letištní halou říkám prvním lidem přede mnou "promiňte, asi nestihnu své letadlo, mohu projít, prosím?"… rovnám si ta anglická slovíčka v hlavě, pohybuji se pomalu, vnímám příliš vysokou nervozitu, cítím, jak se mi chvěje hlas, ale začínám se usmívat, téměř každému se dívám do očí, a od té chvíle, co se na mne první lidé otočí a řeknou: "běž", "tak běž, ať to stihneš", uvolňují cestu. Pomaličku klidnými pohyby, bez toho abych vyvolával paniku. Vteřinu čekám, lidé pak sami uvolňují cestu, nebo si ji najdu sám a pomalu se protáhnu. Když se zarazím se strachem v hlase, úsměvem na tváři, zopakuji po třicáté svou větu. Vrátí se mi vřelý pohled, uvolněná cesta a povzbuzení. Mám za sebou asi 60 % fronty, stál bych to minimálně 10 minut, takhle mi to trvalo minutu.

Teď mi poprvé někdo říká, "ale my jdeme také pozdě…" V tu chvíli jsem se na vteřinu zarazil. Tak před tyhle lidi s čistým svědomím nemůžu jít… Po vteřině si říkám… oni mohou mile a nenásilně lidi před sebou také požádat, zda je pustí. Pokud je pustí, mohou jít. Proč to nedělají, když také let nestíhají? Ihned jdu dál… pokračuji stejným systémem, prosím lidi stále těmi samými slovy a zbývá mi 20 % fronty lidí. Teď už si definitivně připadám jako ten kuchař, co lítá po světě a má ten krásný pořad o vaření a lidech. Směje se, je milý a domluví se s každým. Mám pocit, že kdyby ho v té nejtemnější uličce v De Janeiru oslovil hrdlořez, uvařil by s ním společně něco rychlého a stali by se nejlepšími přáteli. Tak jako on si připadám…. už asi měsíc občas někomu říkám, že bych chtěl být jako on. Tak nějak mě něco tím směrem vždy vedlo už od malička, ale nějak to na půli mého života někam zmizelo, a všechno bylo jinak. Podobně jako Jindra Jašík při rozhovoru "Ze země". Necítím se tak dobře vždy, ale nějaké americké rčení prý říká: "Když jsi to dokázal jednou, dokážeš to kdykoliv." Co na to říkáš, ty?

Nejzajímavější setkání bylo s chlapíkem ve středním věku. Byl takový blonďák s polovousem a říkal mi, že letím stejným letadlem… "také jsem tu asi pozdě". Tak to mě zastavilo. Před námi bylo ještě asi 30 lidí, to bylo dost a zdržení minimálně 2-4 minuty. Tady se mi osvědčilo mluvit nahlas sám pro sebe. Dost často, když o tom teď tam přemýšlím, asi mluvím nahlas i sám pro sebe. Tak říkám, "ok, tak tady už nemá cenu pospíchat, to máme na dvě minuty", koukám na čas a na letenku. On říká, "no, oni právě teď zavírají bránu, ale určitě na nás počkají." Vidím tedy čas, 20 minut do odletu, "právě teď zavírají brány" opakuji si... Odpovídám: "nepočkají" a honí se mi hlavou včerejší historka, jak kamarád koukal přes sklo na nastupující do letadla. "nepustí nás tam, nepočkají". V tu chvíli jdou stranou pocity viny a sounáležitosti. Znovu prosím lidi předem mnou a oni mi uvolňují cestu. Čekal jsem čím blíže k rentgenům, tím více lidí na společný let co řeknou to stejné a já se zastavím. Nestalo se tak (všichni již totiž byli v letadle), stalo se to jen asi dvakrát a pak tento blonďatý vousáč. Nemůžu zapomenout, že se zavěsil za mě… udělal jsem cestu, on za mnou opakoval to samé, a když jsme šli k rentgenům, říkal ještě: "No, a to já jsem ztratil i pas," a něco říkal o peněžence… už jsem ho nevnímal. Letěl jsem asi dvacetkrát, mám nacvičené procedury vyndávání věcí z kufru, kapes. Díky svému mikro autismu mám každou věc v kapse přesně zmapovanou, stejně tak v batohu. Jediné, čeho jsem se bál, bylo zdržení, pokud mne vyřadí na hloubkovou kontrolu. Prošel jsem bez zdržení, naházel jsem věci zpět do batohu… proběhlo několik rozhodnutí na základě instrukcí letištního personálu, svět a vnímání času se mi zužovalo do užšího a užšího tunelu. Když jsme se dostali velmi rychle a hladce přes kontrolu zavazadel a rentgeny, tenhle muž se mne ptal, jestli nevím, jaká je to brána. Překvapilo mne, že si hlava pamatovala písmeno a číslo D71, což jsem také spontánně odpověděl. Tohle na mě bliklo v aplikaci jen jednou předtím, než jsem ztratil signál a přišel o data, když jsem pil kafe a pokuřoval doutníček na terase Ženevského letiště před 10 minutami... Řekl jsem mu, že "si nejsem jistý, ale možná to bude D71."

Tak a je to tady, běžím…. poklus… teď už by mohla být cesta volná až k bráně. Čas… v pr*** šance na úspěch jedna promile… ale nikdy nevíš, "kdo to zkusí, vyhraje" (S.A.S.: "who dare, wins"). Když se rozeběhnu, vidím ceduli "brány D jsou patnáct minut chůze". To mne trochu znejistilo… asi mám před sebou delší běh. Na letištní informační tabuli vidím nápis LAST CALL. Běžím s malým přívěsným vozíkem v podobě malého kufříku na kolečkách po Ženevském letišti a kličkuji mezi cestujícími jako zajíc. Chci stihnout své letadlo do Prahy. To bude dlouhý běh, postupně zvolňuji tempo, šetřím kyslík……

Střih 2-5 minut. S kyslíkovým deficitem dobíhám do prázdné haly, vidím žlutou pásku zavřenou bránu k letadlu. Za páskou stojí černošský chlapík. Pohledem na mimiku obličeje z posledních kyslíkových rezervy vypustím slovo "Prag?" a ve vteřině se podle nonšalantního odepnutí žlutého pásu a ledově klidného výrazu mé šance na odlet do Prahy ze Ženevského letiště zvedli z 0,001 % na 1 %, pak 10 % a za vteřinu na to na 100 %. Přede mnou na letištní ploše stojí poslední lidé před schody do letadla. Pouští mne, dobíhám poslední desítky metrů po letištní ploše.

Rozhlížím se jako vítěz maratonu po Ženevském letišti, je krásné počasí, svítí sluníčko, jedno letadlo vedle druhého. Fouká příjemný vítr, vracím se do Čech, budu sedět hodinu a něco mokrý a spocený, omlouvám se svým spolusedícím a jeden říká, že měl zlomený nos, že nic necítí. Z druhé strany slečna píše blog s názvem "Dostat se rychleji dopředu pomocí pohledu zpět". Má v ruce dva mobily, v obou něco řeší, a na kolenou ještě notebook s tímhle nadpisem. Při příletu na letiště Václava Havla nás v příletové hale vítá sousoší Maratonci, které bylo vytvořeno na oslavu olympijské myšlenky. Tak jsem se před chvílí cítil, jako vítěz. Takže S.A.S., "who dare, wins"?

Mluvím si sám pro sebe

Když jsem se zastavil téměř na konci fronty u chlapíka, co nestíhá stejný let jako já, v tuhle chvíli jsem nad tím vůbec nepřemýšlel, je to asi ve chvilkách stresu a nervozity. To je dobrý si uvědomit. Jakmile mluvím polohlasem, jsem ve stresu. Když se mi to stává při procházkách městem a podívám se na kolemjdoucí, často si tu uvědomím a přepadne mne pocit studu a nejistoty. Teď už vím, že to souvisí se stresem. Prostě podle nálady, někdy si na náměstí plném lidí lehnu na zem a fotím si nějakou super fotku a jsem naprosto v klidu. Těch momentů je čím dál více, a před pár lety takový nebyl ani jeden na nanosekundu. Dnes se v menší míře objevují zase tyhle momenty, že si mluvím sám pro sebe. Rozhodně už nejsem opocený a schvácený po přesunu centrem města sem a tam, kdy v podstatě dost mimo realitu téměř nevím co dělám, i to bylo před pár lety, či dekádou běžnou každodenní realitou. Možná je čas na nějakou menší dávku léků... kdo ví. 

Pohled zpátky…

Zpětně žasnu nad tím, co jsem ve frontě prožíval. U mne uvnitř byla šílená panika a stres. Z terapie znám, představ si co nejhoršího se může stát. To jsem nějak automaticky udělal hned, když jsem viděl před sebou tu frontu a uvědomil si, že sedět půl hodiny v kavárně a zaposlouchat se do hudby s nějakým pocitem, kouřit doutníček a nechat mysl plynout po svém na špatné straně letiště, před letištní kontrolou, a ne u brány do letadla byla chyba. Při posouvání se frontou před bezpečnostní kontrolou pak mi pohled s těmito lidmi z očí do očí dělal strašnou radost a ten pocit, že se ozývám, že si dělám cestu, že se posouvám a tuhle frontu mám téměř za sebou, mi teď, když sedím v letadle, připadá jako voda. Jsem už opravdu jako ta voda? Ale nejvíc byla ta vřelost, soucit, pocit lásky a sounáležitosti, kterou (téměř) všichni ukázali. Nedávno mi někdo říkal. Čistě vědecky, "většina lidí je na světě dobrých, protože kdyby to tak nebylo, svět už dávno neexistuje". Tohle se mi líbilo, mám rád racionální důvody, o které se mohu opřít. Jakmile jsou v tom čísla, vypadá to hned spolehlivěji. Dokážu udělat to, co je třeba, být řekou, najít si cestu… kapkou v dešti nebo ve tvaru sklenice do které je nalita? (Bruce Lee: Be Water My Friend, Be Water)

Stoprocentní je už to, že si ke své lékařsky potvrzené diagnóze BAP s prvky paranoidní schizofrenie mohu připnout vlastní diagnostiku ADHD – Roztěkanou mysl. Po přečtení prvních stránek této knihy jsem měl jasno, ale tajně jsem doufal v opak. Během půl roku, co knihu čtu (to je strašný, ale je to tak) a stále nemám dočtenou, je sečteno a podtrženo: Mám koktejl diagnóz a tím pádem paradigma diagnóza opouštím, protože je to moc rigidní schéma. Jsem za něj šťastný, protože pomáhá s orientací. Ale stejně jako například graf struktury osobnosti, pavučinový graf, kdy se pohybujeme v kruhu a charakteristika člověka není 100 % sangvinik a 0 melancholik, 0 cholerik a 0 flegmatik, ale jsme koktejl, kde převažuje jistá barva a chuť. Tak to teď vnímám a učím se o sobě, na co si dávat pozor. Na to, co jsem se tady dnes naučil, je ještě moc brzy, tyhle věci dochází pomalu a je to tak dobře. Pomalu totiž nejdál dojdeš. Tak žádný spěch a jak říká major ve mém milovaném filmu Tmavomodrý svět: "Slowly, slowly, catchy monkey".

Doporučení a prosba

Nejsem lékař, nemám patřičné vzdělání, nevedu tu žádnou odbornou diskuzi, snažím se o autentičnost. Psaní mě baví a pomáhá mi to. Nevím proč tento článek píšu. Nevím, jestli ti má pomoct se dostat z tvých psychických problémů, nebo jestli má pomoct člověku bez problémů nahlédnout do mysli někoho, kdo je má, ale neumí o tom mluvit.

Moc rád bych věděl, co jsi v tomhle článku hledal/a a jestli jsi to našel/našla. Pokud jsi totiž dočetl/a až sem, musí to mít nějaký důvod. Prosím napiš mi ho, nebo třeba co ti chybělo a na co bych se v dalším psaní měl zaměřit, protože upřímně, nemám vůbec tušení. Nebo mě třeba pošli do háje, že se to nedalo číst a měl bych ti vrátit peníze. Za každou zprávu budu rád. 

O měsíc později

Před týdnem jsem požádal svého psychiatra o minimální dávku nového léku, protože jsem se cítil vyčerpaný, zmatený a ohrožený. Tempo, kterým jsem poslední roky jel bylo neudržitelné. Návštěva Gábora Maté v Praze byla psychicky velmi náročná, hluboká, ale krásná. Po dvou letech bez léků to nebylo jednoduché, říci si o pomoc. Ale vyčerpání mě dostihlo a věřím, že si s léky trochu odpočinu. Tento týden jsem téměř celý prospal a pomalu si na léky začínám zvykat. Pro okolí již možná nejsem tak zrychlený a budu snesitelnější. Uvidíme jaké to bude za měsíc. Plánuji pak znovu léky vysadit. Energie ubylo, ale bylo potřeba na brzdu trochu šlápnout a bez léků jsem měl obavy, že se to nepovede. Riziko další psychotické ataky a ztráty půdy pod nohama je veliké, je lepší mu předcházet.