NaRovinu: Můj příběh
Jednou z věcí, kterou posledních asi 5-7 let trénuji, je vděčnost. Na této cestě to nebylo jednoduché. Po tahanicích o mě při rozvodu rodičů(ve věku 11 let), jsem zůstal na pubertu sám. Asi ve věku 15-16 let jsem dostal byt a "svobodu". Po dramatickém dospívání v rizikovém prostředí a náhodou dokončené maturitě jsem pracoval jako přidavač na stavbě. Přišel jsem o všechny přátele a rodina se buď nezajímala, nebo nevěděla, co se mnou...
Po letech rizikového chování na okraji společnosti a zahrávání si se životem se stal zázrak. Ve svých 22 letech mě maminka "poslala jako dárek" ke strýci, který žil ve vnitrozemí Anglie, a můj život se začal měnit k lepšímu. Zbavil jsem se jako zázrakem alkoholu, gamblerství a rizikového chování, prakticky bez mého přičinění se to prostě stalo jako mávnutí kouzelným proutkem. Po 3 letech práce v továrně a později jako řidič kamionu v krásné Anglii a úžasné Londýnské metropoli jsem se trochu rozmluvil a vrátil zpět do Čech. Začal jsem pracovat jako nákupčí v nadnárodní společnosti a život byl najednou zdánlivě opravený a krásný. Po dvou letech náročné práce ve středním managementu a karierním vzestupu přišlo vyhoření, dno, deprese a neschopnost dále pracovat. Okamžitě jsem se objednal na psychiatrickou ambulanci, nenapadlo mě nic jiného, co by mi mohlo pomoci - nikdy jsem se nechtěl vrátit zpět na dno. Byla mi diagnostikována klinická deprese a byl jsem déle jak měsíc na nemocenské, snažil jsem se dát dohromady. V práci se mě jeden z šéfů zastal, pomohl mi a nechal mě asi rok pomalu se znovu začleňovat do pracovního procesu. Byla mi předepsána antidepresiva na několik let. Krátce na to jsem začal cvičit asijská bojová umění a díky nim získávat odvahu. Měnil jsem sebe a nevyhnutelně přišla i nutnost změnit zaměstnání.
Po několika letech úspěšného léčení depresí (psychiatrie, psychologie) přišla láska a zamilovanost, která spustila paranoidní psychózu, halucinace, bludy a šílenou mánii. Najednou se z depresivní poruchy stala diagnóza bipolární schizoafektivní porucha s paranoidní psychotickou atakou (byly mi předepsány stabilizátory nálady a antipsychotika). Na chvíli se život zastavil a opravdu hooodně..... zpomalil.
Skrze péči psychiatra a psycholožky mě osud asi po 3 letech léčení dovedl do psychoterapeutické poradny a po prvních letech terapie se mi splnil sen - začal jsem studovat vysokou školu, což jsem si odmalička přál (než se to všechno "posralo"). V roce 2020 jsem úspěšně dokončil bakalářská studia a začal jsem studovat navazující magisterské studium prvním rokem. Sen se splnil. Byl jsem o 180 stupňů jiný člověk než před deseti lety. Naučil jsem se více ocenit to nejcennější, co máme - mezilidské vztahy. Rodina, přátelé (spolužáci) a další... Aby toho nebylo málo, rozhodl jsem se odejít i ze svého druhého zaměstnání na konci bakalářského studia (bylo to dilema mezi prací a školou). Už jako malý jsem chtěl prodávat limonádu kamarádům před domem... vždycky jsem chtěl podnikat, před asi rokem a půl jsem začal. Podnikání mě baví, dá se dělat poctivě a slušně, a je to cesta, která mi možná pomůže vydělat peníze a dostat mě tam, kam si přeji (dobrovolnictví, zahraniční humanitární mise, psychoterapeutický výcvik) a zlepšovat život a svět, nebo třeba jen "jen" být a žít dobře.
Studium se mi vydařilo, podnikání tak nějak jde i když to není hitparáda, a co se týče mezilidských vztahů, nemohu si stěžovat - těžká práce na celý život, ale trend je dobrý. Dlouhou dobu jsem bral silné léky, které mi skutečně pomohly. Od roku 2017 pravidelně docházím na individuální psychoterapii. Po deseti letech užívání byly dva roky bez jakékoliv medikace, ale zvrhlo se to v roce 2023 v další nebezpečnou mánii... Asi budu potřebovat léky na zbytek života. Jednou mi už život zachránily. Nebrat léky není to nejdůležitější. Zúčastňuji se seminářů a seznamuji se s psychoterapeutickými metodami, přihlášku na psychoterapeutický výcvik mám na stole. Navázal jsem spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví (NUDZ) a jsem Peerem nebo spíš Ambasadorem. Absolvoval jsem psychoterapeutické minimum v Českém institutu biosyntetické terapie a to byl další životní milník. Úspěšně jsem složil několik obtížných profesních zkoušek. Postupuji ve svém vlastním tempu, a mé motto je "pomalu nejdál dojdeš" (Slowly, slowly, catchy monkey).
Jsem velmi vděčný za to, že jsem mohl být mnoho let inspirován úžasnými lidmi, a jsem zvědavý, co život přinese a odnese. Někdy večer padnu úplně vyčerpaný, pohádám se s kýmkoliv... a ocitnu se na dně. Ale jindy mě naplní neuvěřitelná radost, když se podívám na slimáka v trávě, svítí sluníčko nebo za mnou přijde naše kočka, a můžu si jen chvíli odpočinout, dýchat a radovat se, že prostě jsem. Určitě se mi nedaří každý den, ale to je v pořádku, učím se milovat, pracovat a odpouštět sám sobě.
