Zranění lidé zraňují další lidi

Pouze 6 % Čechů je ochotno vyhledat odbornou psychologickou pomoc

Skutečné vyhledávání pomoci vs. potřeba: 
Podle průzkumu (agentury G82 a Simply5 pro projekt Nevypusť duši a T-Mobile, květen 2022) většina Čechů řeší duševní problémy raději sami nebo s blízkými – 60 % se snaží vypořádat sami, 30 % požádá o pomoc rodinu či přátele. Jen 6 % lidí se obrací přímo na psychologa či psychiatra

Oproti tomu: Podle průzkumu agentury Kantar pro Českou asociaci pro psychoterapii (2022) asi 69 % Čechů uvedlo, že by při psychických potížích vyhledalo odbornou pomoc​

​Deklarovaná ochota ne vždy znamená, že lidé pomoc skutečně vyhledají. Tento velký rozdíl naznačuje vliv přetrvávajícího stigmatu a nedůvěry (viz níže). Odborníka na duševní zdraví přitom alespoň jednou v životě navštívil odhadem každý třetí Čech (cca 30 % populace), takže dvě třetiny populace dosud žádnou odbornou pomoc nevyhledaly . Mezera mezi potřebou péče a jejím čerpáním je značná – podle odhadů Národního ústavu duševního zdraví až 83 % lidí splňujících kritéria duševní poruchy není léčeno​ . V ordinacích psychologů a psychiatrů se každý rok objeví něco přes 500 tisíc Čechů, avšak odborníci odhadují, že psychologa či psychiatra by potřebovalo minimálně čtyřikrát více lidí (tj. kolem 2 milionů osob)​ . Tento "léčebný deficit" potvrzuje i srovnání s jinými nemocemi – duševní onemocnění tvoří asi 15 % všech nemocí v ČR, ale péče o ně představuje jen ~4 % zdravotní péče (zatímco v západních zemích přes 10 %)​ . Jinými slovy, značná část Čechů s psychickými obtížemi zůstává bez odborné pomoci.

Ochota požádat o pomoc se příliš neliší podle věku – průzkum vyvrátil představu, že starší generace vnímá duševní potíže jako "slabost"; mladší i starší by si řekli o pomoc stejně často. Také rozdíly mezi lidmi z velkých měst a malých obcí jsou malé (Praha nevyčnívá tak, jak by se čekalo) a vzdělání nemá jednoznačný vliv – vysokoškoláci jsou na tom s ochotou podobně jako průměr. Výrazný rozdíl je však mezi pohlavími: ženy by pomoc vyhledaly podstatně častěji než muži​. Praxe to potvrzuje – odhadem kolem 70 % klientů psychoterapeutů tvoří ženy a ženy mají zkušenost s odborníkem na duševní zdraví téměř dvakrát častěji než muži​. Naproti tomu muži často podléhají stereotypu "člověk si musí poradit sám" nebo že k odborníkovi chodí "jen blázen"​, což snižuje jejich ochotu se svěřit.  

Faktory ovlivňující rozhodnutí vyhledat pomoc: Na (ne)ochotu Čechů obrátit se na psychologa či psychiatra působí řada kulturních, osobních i praktických faktorů:

• Společenské stigma a stud: Duševní nemoci jsou v ČR stále silně stigmatizovány v očích veřejnosti i zdravotníků​

  Mnoho lidí se obává vyhledat pomoc, protože by museli přiznat, že oni (nebo jejich děti) mají psychické problémy​ . Takové přiznání často budí neopodstatněný stud či strach z odsouzení okolím. Tento faktor odrazuje zejména muže, kteří častěji cítí společenský tlak "ustát vše sám" a neukázat slabost . Stigma tedy snižuje počet lidí, kteří se vůbec odhodlají ke specialistovi zajít.

• Nedůvěra v odborníky a léčbu: Průzkumy ukazují nedůvěru části veřejnosti v psychologickou či psychiatrickou pomoc. Podle dat projektu Česko v datech je příčinou nízkého počtu lidí vyhledávajících odborníka právě nedůvěra v psychologické/psychiatrické odborníky​

  Mnozí Češi si nejsou jisti účinností odborné léčby – například jen asi polovina populace věří, že psychoterapie může pomoci (u dětského pacienta), a pouhá pětina věří v přínos psychofarmak​. Naopak téměř dvě třetiny lidí nejvíce důvěřují "léčivému efektu" kontaktu s přáteli nebo pobytu v přírodě. Tato skepse vůči odborné péči vede mnohé k preferenci laických strategií (rozhovor s blízkými, odpočinek, samoléčba) před vyhledáním psychologa či psychiatra.

• Neinformovanost a bagatelizace problémů: Někteří lidé nerozpoznají včas počáteční příznaky duševních potíží nebo je zlehčují​

   Zároveň ne vždy znají možnosti pomoci – často si pod "odbornou pomocí" představí jen docházku k psychiatrovi (spojenou např. s léky), a nevědí o alternativách jako je psychoterapie, krizová intervence či psychosociální poradenství​zdravotnickydenik.cz. Omezené povědomí o dostupných službách může způsobit, že lidé volí spíše známé neformální cesty řešení (svěřit se kamarádovi apod.), protože netuší, kam jinam se obrátit.

• Genderové role a stereotypy: Jak naznačeno, muži vyhledávají pomoc výrazně méně než ženy, což souvisí s kulturními stereotypy. Mužům může bránit včas vyhledat terapeuta pocit, že "chlap má své problémy zvládnout sám" a obava, že by byli vnímáni jako slabí nebo "narušení"​

  Ženy jsou otevřenější hovořit o svých potížích a vyhledat podporu, což se promítá do vyššího počtu žen mezi pacienty. Tradiční výchova a očekávání od mužů tak představují bariéru, která ovlivňuje rozhodování (nejde o nedostatek problémů, ale nižší pravděpodobnost, že muž vyhledá pomoc).

• Dostupnost péče a finanční bariéry: I pokud je člověk odhodlaný zajít k odborníkovi, může narazit na praktické překážky v dostupnosti péče. V ČR je nedostatek kapacit – připadá jen ~9 klinických psychologů na 10 000 obyvatel (pro srovnání: na Slovensku ~16, v Německu ~27)​

  Čekací doby u psychologů a zejména dětských psychologů/psychiatrů se pohybují v řádu několika měsíců (např. na dětskou psychiatrii 4–6 měsíců)​. To může lidi odradit nebo způsobit, že problém "přechodí". Další bariérou jsou náklady na léčbu – psychoterapie často není hrazena zdravotní pojišťovnou (na rozdíl od návštěvy psychiatra) a smluvních terapeutů je málo​zdravotnickydenik.cz. Jedno sezení u psychologa stojí stovky korun; průměrný Čech na něj musí vydělávat zhruba 8,5 hodiny práce​. Finanční náročnost tedy zejména u lidí s nižšími příjmy snižuje reálnou možnost terapii využít. Nedostupnost či drahota péče tak doplňuje začarovaný kruh – i jedinci, kteří by pomoc uvítali, ji kvůli systému často nezískají.

• Osobní zkušenost: Výzkumy také naznačují, že předchozí pozitivní zkušenost s odbornou péčí zvyšuje pravděpodobnost, že člověk pomoc vyhledá znovu nebo ji doporučí jiným. Ti, kdo už někdy psychologa/psychiatra navštívili, jsou v dalších úvahách o léčbě mnohem optimističtější než lidé, kteří to ještě nikdy nezkusili​

  Napoprvé však často brání právě výše zmíněné obavy a stereotypy. Pokud se je podaří překonat a člověk získá důvěru v odborníka, roste ochota pokračovat v terapii či vyhledat pomoc i v budoucnu.

Shrnutí: Aktuální data ukazují, že značná část české populace váhá s vyhledáním psychologické či psychiatrické pomoci, i když by to mnohdy bylo na místě. Deklarovaná ochota (cca 70 % lidí) je vyšší než skutečný podíl těch, kdo pomoc vyhledají​

Důvodem jsou zejména společenské předsudky, nízká důvěra v odbornou péči, nedostatek informací a omezená dostupnost služeb, které vedou mnoho Čechů k řešení duševních potíží svépomocí. Pozitivní je, že postupně roste veřejná debata i osvěta (např. během pandemie se o duševním zdraví více mluvilo), což může stigma zmenšovat. Trendy naznačují mírné zlepšení – lidé, jejichž psychický stav se výrazně zhorší, jsou v naprosté většině ochotni pomoc vyhledat (u vážných problémů s dítětem až 86 % rodičů podle průzkumu uvedlo, že by šlo k odborníkovi​). Klíčové tedy je dál snižovat stigma a bariéry, aby se ochota proměnila v činy a potřebná péče byla pro Čechy dostupnější.

PS:  K tomuto zamyšlení mě přivedla současná životní krize, intenzivnější psychoterapie posledních týdnů, seriál Studna(doporučuji!!!) a spousty dobrých přátel a lidí, kteří vedou rádi hluboké a smysluplné rozhovory.

Zdroje: zdravotnickydenik.cz, ceskovdatech.cz, irozhlas.cz, seznamzpravy.cz, vlastní úvaha a hluboký výzkum AI