Prasklina ve skle

Bylo to tiché ráno, jakých Honza zažil už nespočet. Ospalé světlo se vkrádalo skrz žaluzie a kreslilo na strop nepravidelné pruhy. Venku se rozštěkal pes, ale Honza to sotva zaregistroval. Seděl v kuchyni a hleděl na hrnek kafe, který zůstával nedotčený. V hlavě měl chaos. Myšlenky, které se jako supi slétávaly na kousky jeho sebevědomí, a nepřestávaly klovat.

Zrak mu zabloudil k oknu. Všiml si praskliny ve skle, malé, skoro nepostřehnutelné. Připomínala mu něco, co nedokázal přesně pojmenovat. Možná jeho vlastní křehkost. Možná fakt, že stejně jako ta prasklina, i jeho mysl byla neustále pod tlakem, neviditelným pro ostatní.

Poslední dobou se cítil jako figurka na šachovnici, kterou posouvá neznámý hráč. Kroky, které dělal, nikdy nepatřily jemu. Každý pohyb, každé rozhodnutí bylo poznamenané strachem. "Co si o mně myslí?" bylo jeho konstantní heslo. Ať už šlo o pokladní v supermarketu, souseda na chodbě, nebo dokonce Lucii.

Lucie. Ta jiskra v jeho životě. Aspoň se tak jevila. Seděla proti němu večer v obýváku a s úsměvem mu vyprávěla o práci, přátelích a malých radostech všedního dne. A přesto, pokaždé když se smála, měl Honza pocit, že v tom smíchu je něco navíc. Něco zlověstného. "Určitě mě s někým probírá," prolétlo mu hlavou už tolikrát, že to přestal počítat.

"Zamysli se," říkal si. "Co by z toho měla?"

Přesto ten hlas nezmizel. Pořád šeptal. Pořád vkládal pochyby do každé drobnosti. Jako ten večer, kdy šli na benzínku. Zastavili u Robin Oil za Bílinou. Lucie byla v dobré náladě, zpívala si potichu melodii z rádia. A pak najednou: "Potřebuju čůrat."

Přejel si rukou po tváři. Ten pocit na benzínce, když ji viděl, jak se usmívá na nějaké floutky u auta, ho málem rozerval. "Proč se usmívá? Co je s ní spojuje?" Vstoupil za ní do předchodbičky toalety. A tehdy to přišlo – pocit jistoty, že musí být součástí nějakého plánu. Jeho plánu.

Věděl, že je to absurdní. Věděl, že je to jen v jeho hlavě. Ale co kdyby ne?

Noc byla klidná. Lucie usnula vedle něj, její dech byl pravidelný, uklidňující. Honza se snažil soustředit na ten rytmus, aby utišil myšlenky. Místo toho mu hlavou probíhaly obrazy. Dny, kdy byl klukem, kdy se cítil neviditelný. Ty tiché večery, kdy poslouchal, jak se rodiče hádají, jak jeho jméno létalo vzduchem jako míč v ping-pongu.

"Je to tvoje chyba," znělo mu to znovu a znovu. Jenže teď to nebyli rodiče. Byl to jeho vlastní hlas.

Otočil se na bok a pohladil Lucii po rameni. Na chvíli pocítil klid. Ale jen na chvíli.

Další ráno seděl u toho samého hrnku kávy. Lucie odjela do práce. Honza se podíval na tu prasklinu ve skle znovu. Teď mu přišla větší. Natáhl ruku, aby se jí dotkl, ale ucukl. Strach. Strach, že by ji mohl rozšířit.

"Možná je to všechno v hlavě," zamumlal do ticha. Ale prasklina nikam nezmizela.

Tento text vytvořila z mých deníků umělá inteligence. Je to fikce inspirovaná pravdivým příběhem.