Středem ulice šel starý muž

Je sobota ráno a nemám plán….

Whatsapp od kamaráda: "Teď sedím v Ústí v depu a čekám, co mi přidělej. Kafe sem vypil... No je to dřina."

Já: A mam prijet na kafe?

Jirka: Jooo, zkus to, snad nevodjedu do tý doby.

Já: Ok. Zkusim. Boli me v krku..mam strach z kovidu. Byl jsem na chate s pozitivními lidmi mam prijet? Nebo radsi ne?

Jirka: Přijeď, líbat se nebudeme. Budeme dodržovat odstup na 2 kordy.

Já: OK

Sedám do auta a jedu, téměř před cílem telefon

Jirka: "tak jsem dostal mašinu, odjíždím do Ledvic."

Já: "Ok, nic se neděje s tím sem počítal měj se zatím čau." A uviděl jsem jít po ulici téměř středem starého pána.

Jel jsem autem v opuštěné části Ústí nad Labem, tzv. průmyslové zóně a sociálně vyloučené lokalitě Předlice. Protože na dnešek nebyl plán, zastavil jsem se. Vystoupil jsem a zeptal jsem se ho kam jde, co hledá a jestli můžu pomoct. Že je zima a něco ho tady přejede. On mi řekl "kdyby řidič dával pozor, tak mě nepřejede" a co tady děláte? "Sháním 9 korun na cappuccino"... byl v lehkém svetříku, teplákách a plastových botách. Venku mě byla trochu zima (v mikině) a bylo sychravo, ale on byl asi zvyklý.

Vyhrabal jsem někde v autě 3 desetikoruny, dal jsem mu je a ptal jsem se jak se má a tak. Řekl mi, že je támhle z ubytovny... (bílé asi 2 patrové stavení s možná 12 okny asi 600 m od nás.... ). Nalevo od nás přijížděli lidé pro materiál do stavebnin, tatra přivezla železný šrot do sběrného dvora. On se šoural a bylo vidět, že se mu po nerovném chodníku jde velice blbě. Ale nedošlo mi, že mě se jde dobře. Řekl mi ať se prohodíme a šel pak po té lepší straně chodníku místo mne. Vydali jsme se pomalu směrem k ubytovně a klábosili. Nejprve nechtěl pomocnou ruku, když sestupoval z vysokého obrubníku, ale na dalším už si o ni řekl a chytil se mne.

Na ubytovně je prý vychovatelka, která je sprostá a arogantní. "Na ženskou je to prý moc" říkal. A jak se to projevuje ptám se? No říká slova jako pí*a a je na druhé sprostá a zlá... " hmm... Jak se jmenuje? Prý se jmenuje XYZ ... přemýšlel jsem co dál, jít dovnitř a pozdravit ji? Na to jsem se necítil, to by neskončilo dobře. Jsem dnes slabý, neudržel bych se. Byl jsem rád, když jsem se později dozvěděl, že paní XYZ dnes nemá službu a dovnitř tedy nemusím... jinak jsou prý všichni na ubytovně hodní a je spokojený.

Vyprávěl mi o mamince, která bojovala v Ruské armádě. "Já se narodil jako Ruský občan! Víte to pane?", maminku prý moc nepoznal. Dál jsem se neptal, nechtěl jsem otvírat jeho rány. O tatínkovi nepadla řeč. Vyučil se tuším košíkářem říkal, či něco takového. Říkal, že ho vždycky zajímala historie a že cestoval. Ale že země Česká je na celém světě nejkrásnější. Také říkal, že má moc rád zvířata, filmy o zvířatech a hodných lidech. Nesnáší násilí, ani na zvířatech, či na lidech. To jsme si odkývali oba dva a já si vzpomněl na náborový plakát dětského Kung-Fu naší školy - velkými písmeny - JSME PROTI JAKÝMKOLIV FORMÁM AGRESE A NÁSILÝ. No a šli jsme dál.

Začal jsem mu najednou taky chvíli vyprávět já, ptal jsem se zda zná film "... a jitra jsou zde tichá" (1972) od Ruského režiséra (S. Rostockij), který jej natočil jako poctu všem ženám bojujícím v Ruské armádě za druhé světové války a film dostal Oskara. Protože samotného režiséra právě zdravotní sestra tuším za války zachránila a chtěl jim všem tímto poděkovat. Stručně jsem mu odvyprávěl pozadí a děj filmu. Ale nezmiňoval jsem jeho smutný konec. Smáli jsme se, byl to vtipný film. Tedy jeho začátek, konec již bohužel ne.

Na ubytovně je již 5 let. Mají tam snídaně, obědy i večeře. Je tam spokojený a líbí se mu tam. Bydlí tam s manželkou, což mě šokovalo, on není sám říkám si? Je mu 85 let. Má dvě děti, syn je řezník ... vnoučata prý občas vídá. Bydlí nedaleko v Teplicích, jednou za měsíc se prý za ním zastaví. Na ubytovně se mu líbí. "Je trochu zima říkám, že?" Jo jo a začíná pršet. "máte tedy na Cappuccino i pro manželku, za chvíli bude oběd, že?" vracíme se a jsme pár desítek metrů před ubytovnou. Loučíme se a já tak nějak vím, že tenhle den za to stál.

Taky vím, že je něco jinak. Tohle se mi ještě nikdy předtím nestalo. Říkám si v duchu, prosím tě hlídej se. Stůj nohama na zemi, hlavou se mi honí všechny možné scénáře jak se nezničit, nezbláznit, udržet příjem, ale pomáhat těmto lidem. Děláš hypotéky blbče, baví tě to a jde ti to. A tohle je to samé, jen trochu hlubší. Pořád jde o střechu nad hlavou. Těším se, co bude dál. Těch možností pomáhat je zatím díky bohu tisíce.

PS: omluva za překlepy, gramatiku a chyby. Prostě to vyšlo ven. Děkuju Vám.