Psychóza, bludy, paranoidní psychotická ataka. Jaké to je:

Tento článek vznikal v roce 2013. Necelý rok po psychotické atace, kterou tento článek popisuje. 

Je mi 30 let a nedávno jsem zažil jsem zajímavou věc, jmenuje se perzekuční blud, paranoidní schizofrenie, nebo bipolární afektivní porucha, psychotická ataka, sám nevím? Pracuji v kanceláři, posledních 8 let jsem cestoval, pracoval a žil jako obyčejný a bezproblémový člověk. Co se tedy stalo?

Řeknu rovnou jaké to je. Viděli jste film "Truman show"? Jste hrdinou příběhu, středobodem vesmíru. Konkrétně já byl svého města. V každé náhodě hledáte znamení, v každém slově hledáte potvrzení své teorie, že vy jste všeho středem. Někdy to je pozitivní, někdy naopak. Oboje se pokusím vysvětlit.

Viděli jste film "Truman show"?

Například včera, byli jsme na výletě v Praze. Výlety jsou vůbec taková fajn věc, tam se vždycky ta mrcha schíza chytne na vějičku. Přítelkyni jsem vezl do Prahy na kosmetiku. Zaparkovali jsme poblíž a rozloučili se "tak zavolej až budeš hotová a sejdeme se zase tady :*". Mám teď trochu volného času tak budu chodit kolem, podívám se co tu je zajímavého. Po zhruba 5ti minutách proti mě procházela dvojice a nahlas řekla "je to magor" a pokračovali v dialogu. Zbystřil jsem. Je to magor, je tady a už by schíza chtěla naskočit. Já jsem ten magor, kterej přivezl svoji přítelkyni do Prahy za milencem, ještě jí doveze? No to je k pláči. A pak jí zase poveze zpátky. Samozřejmě je to plánovaná návštěva, takže někteří lidé se kolem už motají a čekají jak se budu tu hodinu procházení se po Náměstí Míru tvářit, když si zatím moje drahá polovička bude užívat někde "na kosmetice" rozuměj se svým milencem. Nebejt na silnejch práškách od podzimu minulého roku, rozjelo by se to, začal bych být nervózní, sledovat lidi kolem sebe, jeden či druhej by mi přišel stejně oblečenej jako lidi co deně potkávám v práci nebo v hospodě v našem městě a už by to jelo … pak by se to obrátilo buď v depresi – dělaj si z tebe srandu, nebo v mánii – seš slavnej komik a tohle je tvoje další vystoupení. 

Já jsem ten magor, kterej přivezl svoji přítelkyni do Prahy za milencem, ještě jí doveze?

Takhle vypadá a začíná schíza. Zdá se Vám to málo, nebo naopak neuvěřitelné? Představ te si, že do firmy ve které pracujete koupí nové služební auto pro účely všech co potřebují někam vyjet. Pokud v tom lítáte, první co Vás napadne, super – pořídili mi služebák. Jen mi to nechtějí říct úplně narovinu, abych moc nespyhl. Takže to dělají takhle "inkognito". Do firmy se pořídili nové televize, rozvěsily se na každé oddělení jedna, když vyjdu z kanceláře, běží tam výkonnostní tabulky o každém oddělení zvlášť. Co se tam ale zobrazuje když sedím ve své kanceláři na prdeli a pracuju na počítači? No přece plocha mého počítače. Všichni sledují na velkých obrazovkách ve výrobě mou plochu a baví se tím, jak nic nedělám. A když už něco dělat začnu, náramně se baví tím, jak to dělám složitě a komplikovaně. Protože se opravdu hodně nudili, vymysleli si hru. Jakmile kolega z mé kanceláře, který ke mě sedí čelem zjistí můj záměr, ihned se snaží splnit tento úkol, ale rychleji než já. Pokud to dokáže, vyhrál a má se komu smát. Sleduje mou plochu počítače a v tu chvíli jak přijde na to co chci udělat – šup, bleskurychle to udělá a má vyhráno. Já krok po kroku a pomalu pracuju, potím se a jsem čím dál nervoznější z toho všeho. Jakmile vstanu a vyjdu z kanceláře, kolega mě hlídá a samozřejmě obrazovky přepne a běží tam zase výsledky. Představ te si, jak se asi cítíte, když vylezte ze své kanceláře takhle ponížen. Všichni vědí, že nic neděláte. Oni se dřou, makaj jak čerti, stojej u výrobních linek a pracují. Namísto toho vy řešíte pitomosti, které nemají defakto žádnou hmatatelnou hodnotu a ještě to děláte tak komplikovaně, že se na Váš účet baví celá firma. Výsledek je jasný, najat a placenej jste za firemního šaška. Nemůže to být jinak. Začnete tomu věřit, ale není Vám to moc po chuti.

Když jste v tom, nevěříte ani Vás nenapadne, že by to neměla být pravda.

No prostě srágory, hrozný. Nikomu nedoporučuju, ani nepřeju. Když jste v tom, nevěříte ani Vás nenapadne, že by to neměla být pravda. Uvěříte tomu, že ostatní nedělají nic špatného, jenom se prostě baví na Váš účet, tak jak to bejvávalo např. na základce atp. prostě někdo za toho třídního šaška – vola, musí bejt. Vlastně postupem času je z toho člověku nablití. Zdá se mu, že nemá žádný kamarády, že je to hnusný se takhle někomu posmívat, že je to nefér, podpásovka a jste z toho mimo. Nepracujete, nedáváte nic za to co si berete. Jsou to takový zvláštní pocity. Sebeobviňování, deprese ale i mánie. Může se to otočit během chvilky, Vaše nálade je kolísavá, nestabilní.

Pravda je, že za pár let před maturitou jsem ochutnal rekreačně snad všechny typy drog. Přišli první bludy. Na každé party na kterou jsem jel navštívil, se zdálo, že se všechno točí kolem mě. Naschvál lidi dělají "zácpy" tam kde chci projít. Najednou se tam nahrne spousta lidí. Když chci k baru, všichni ho obsadí a nepustí mě k němu, pak se baví tím jak jsem nesmělí a nedokážu se procpat k pultu a objednat si něco. Pokud tancuju, kolem dokola mě obchází neustále ti samí lidé, posmívají se mi a snaží se mě vyvést z rovnováhy, snaží se mě vypudit, nepatří sem, nechtějí mě, posmívají se mi.

Po takových party jsem doma brečel, nemohl usnout, trvalo to dlouho než víra ve výše popsané pocity ustoupila a vrátil jsem se do normálního života a fungoval ve škole. Později během několika měsíců se podobné pocity začali objevovat i za stavu střízlivosti. Depresemi a pocitem méněcennosti jsem, přemýšlením nad smyslem života, i nad svou sexuální orientací, prostě nejistotou všeho jsem trpěl v podstatě od té doby, co jsem s marihuanou začal. Byly to devadesátá léta. Nikdo mě nehlídal, denní režim jsem si určoval sám. Měl jsem štěstí, že jsem stále docházel do školy. 

První, a na deset let poslední, návštěva psychiatra:

Zpět ke bludům. Učitelka ve škole se spikla s mými spolužáky. Vykládala schválně látku tak komplikovaně, že se nedala pochopit. Následně všichni sledovali jak reaguju, rozuměj neumím přiznat že tomu nerozumím, bojím se zeptat abych nevypadal jako blbec a tak vlastně prokoukávám jejich lest a přišel jsem na to. Strašně mě to trápilo, jak je to možné, co jsem komu udělal, proč se proti mě všichni spikly? Později cesty v autobuse, všichni mě znali, byl jsem ten týpek co dříve hulákal, neuměl se ovládat, nahlas v autobuse vyprávěl svoje historky, připadal si jako nadčlověk a super-inteligentní bytost, která má jediná patent na rozum. Pak přišel alkohol, bouračka v autě. Mámě jsem přiznal experimenty s drogami a ta mě odvedla do tehdejšího K-centra, dostal jsem nějaké prášky, podruhé už jsem se tam neukázal, prášky jsem bral prvních pár dní. Tvrdších a tanečních drog jsem se od té doby nedotkl, strach a bolest mi to nedovolila.

Jsme kolem 20 roku mého života. Ihned po té následoval nástup na vojenskou službu. První měsíc jsem byl jako znovuzrozený, veselý, kamarádský, všechno bez problémů. Na konci měsíce přišla rvačka a potyčka s kolegou ve zbrani (beze zbraní), následovalo 11 měsíců hlubokých depresí, vyčítání si všech dříve provedených nekalostí a třeba drobných krádeží, vztahů ne-vztahů atd..., hluboké sebeobviňování za všechno ale zároveň jsem nevěděl za co. Paranoidní žárlivost na přítelkyni, která se tou dobou bavila s naší partou mimo kasárny. Přemýšlení o sebevraždě, úzkost. Na nočních službách následovala paranoia, o hře. Všichni tu hru hrají, hru na mojí neschopnost, hru na udělání ze mě blbečka, sledování a vysmívání se mým neadekvátním reakcím na banální či méně banální situace. V té době jsem napsal dopis. V noci na službě jsem napsal dopis, kterému jsem se vyzpovídal, dopis plný proseb proč? Proč mi to dělají? Co jsem komu udělal, byl jsem naštvaný a sepsal jsem jak jsem jejich hru prokouknul, že už tu hru hrát nebudu, že semnou si už nikdo nezahraje. Konec blbečka. Konec hry na šaška, blbečka a klauna. Vojenská služba byla z výše popsaných důvodů jedno z nejhorších věcí, které jsem ve svém životě prožil. Zajímavá příhoda byla, když se mi porouchala Tatra, vzpomínám si na to ještě jako včera. Otevřel jsem kryt baterie, přiložil klíč a chtěl povolit kontakt. Dotkl jsem se ale kostry, objevil se velký ohňostroj a já v šoku zařval intuitivně "to byl on!". Vnitřně jsem měl pocit rozdvojené osobnosti a chtěl umlčet toho horšího ve mě. Dostalo se mi to hodně pod kůži. Ale nikdy jsem nevěděl co s tím, resp. že bych to mohl třeba léčit, to mě nikdy nenapadlo.

Ale nikdy jsem nevěděl co s tím, resp. že bych to mohl třeba léčit, to mě nikdy nenapadlo.

Co mohlo být příčinnou?

Jako malý kluk jsem si hrál na vojáky, později jsem, jezdil na motorkách, obdivoval náklaďáky (táta býval řidič z povolání, chtěl jsem být také), když se naši rozvedli, chodil jsem do 4 třídy. Současně se stala nehoda v autě, po které jsem ležel déle jak měsíc v nemocnici. Hrozně jsem se změnil, z kluka který se pral a zastával slabších, z toho se najednou stal kluk, který byl šikanován a úplně někdo jiný.

Rozvod byl rána. Když jsem v pubertě objevil marihuanu, pak byl zbytek motivace pryč, veškerá energie a chuť něco změnit šla stranou. Jako patnáctiletý jsem se zajímal o počítače, tvořil jsem webové stránky, jako jeden z prvních u nás, dalo by se říct, byl rok 1997. Kouřením marihuany, poznáním lidí točící se kolem ní a dalších drog, techno-scény a této party, jsem všechno opustil.

Nadále jsem už neměl žádný koníček. Než jsem vše opustil, rozjížděl jsem podnikání, s bratrancem jsme kupovali v severních Čechách levné monitory, vozili je do západních Čech, kde byla větší poptávka a ceny. Z prodeje jednoho monitoru jsme měli pět stovek, do auta se jich vešlo 4 – 5, pěkný výdělek za jednu cestu. Seznámil jsem se na vlastní popud s šéfem psího útulku na magistrátu města, navrhl jsem jim tvorbu webových stránek zdarma, abych si tak vytvořil vlastní jméno a měl reference. Všechno kouřením marihuany a poznáním lidí, kteří byli tzv. "v pohodě", na všechno jsem rezignoval. Nezajímalo mě nic jiného než drogy a kamarády. Rodiče mě po rozvodu tak nějak opustili. Měl jsem jen kamarády a na ty jsem se upnul. Později jsem zjistil, že jeden z party byl homosexuál a když jsme byli opilí nebo zhulení, tak nás (mě určitě) osahával a využíval toho, že jsme si to nepamatovali nebo se nemohli bránit. Pořád jsem přemýšlel nad tím co se mnou je v nepořádku, začínaly deprese.

Jako ještě menší, jsem měl zajímavý povahový rys, když ještě rodina mámy s tátou "fungovala" trpěl jsem těžkou žaludeční nervózou před každou větší akcí (táborem, školou v přírodě) kam jsem měl jet. Měl jsem z toho hrozné nervy a často jsem celou noc zvracel a nemohl odjet, následně mě tam táta dovezl autem o den nebo dva později. Nevím jestli to s bipolární poruchou nějak může souviset.

Po roce vojenské služby to bylo jako znovuzrození, ale moc dlouho to nevydrželo. Následoval rok práce jako přípravář výroby v reklamní agentuře. Různorodá práce na počítači, kontakt s lidmi a celkem zábava. Velmi pěkná práce. Nelíbilo se mi ale, že jsme část výplaty dostávali bokem a když jsem se dozvěděl, že tiskař bere ve výsledku víc než já, protože může ještě pobírat sociální dávky na děti, díky té nízké oficiální mzdě, dost mě to naštvalo. Když mě něco naštve, odcházím. Následoval přestup do nového zaměstnání, kde platili o trochu víc. Bylo to protekční místo sehnané tatínkem. Do kolektivu jsem nezapadl. Jak se zvyšoval tlak, v práci jsem nic nepředváděl, výsledky byly žádné, začal stihomam a bludy, tentokrát konkrétní: jsem homosexuál, ví to celé město, ví to všichni noví kolegové, jsem srab, nedokážu se ke své orientaci přiznat, utahují si ze mě. Choval jsem se jako idiot, nelogicky a nepředvídatelně. O práci jsem do 4 měsíců přišel, s tím že nadělám víc škody než užitku. Jediné kdy to ze mě opadlo bylo na výletech mimo město, myslím služebních, soukromě jsem neměl žádné aktivity. Ta práce byla projektový manažer v reklamní agentuře. Po čtyřech měsících naprostého vyhoření jsem se sám dostal na práci řidiče u České pošty. S nikým jsem se nebavil, nekamarádil, nepovídal. Byl jsem uzavřený, s autem mi to moc nešlo. Párkrát jsem ho odřel, párkrát přišel pozdě, byl jsem nahlášen kolegou a vyhozen. Po těchto třech měsících jsem skončil na pracáku. Našel jsem si práci pomocného dělníka na stavbě ale svědomí mi nedovolovalo brát k tomu ještě podporu, tak jsem se odhlásil. Rok jsem pracoval na stavbě. Tam jsem začal den co den pít, vymetali jsme hospody a herny, dostal jsem se do kolečka půjček a nashromáždil dluh "pouhých" zhruba sto tisíc korun. Měl jsem ale neustále pocit, že je něco špatně. Nerozuměl jsem tomu. Neměl jsem elán ani chuť do života. Upíjet se a prohrávat peníze v automatech nebo kartách mi vyhovovalo. Necítím jsem pak žádnou bolest, ani strach, či jiné nepříjemné pocity.

Neměl jsem elán ani chuť do života. Upíjet se a prohrávat peníze v automatech nebo kartách mi vyhovovalo.

Máma se na to nemohla dívat, měla bráchu v Anglii, který tam jel za prací. Domluvila mi tam práci a vyslala mě. Dala mi deset tisíc, abych měl něco do začátku. Dala mi to dva dny před odletem – chyba. Prohrál jsem je v automatech. Podruhé mi peníze dala až přímo při odjezdu na vlakovém nádraží. Cesta do Anglie, manuální práce v továrně a výplata, to bylo jako výhra ve sportce. Následovali tři roky života v ráji. Hromada peněz. Ale neustále jsem měl pocit, že musím dokázat že jsem schopný a odpovědný. Možná proto jsem si držel přítelkyni s dítětem(jejím) a dokázal se o ně postarat, proto jsem si dodělal C+E řidičský průkaz a začal v Londýně jezdit kamionem, chtěl jsem dokázat, že semnou je vše v pořádku a dokážu dělat velice odpovědnou práci (řidiče) a navíc mě to bavilo. 

První deprese léčené na psychiatrii:

Byl jsem v Anglii s přítelkyní, ale moc to neklapalo. Po třech letech jsme se s trochou našetřených peněz vrátili do domů. Vzali jsme si hypotéku na byt a našli si práci. Přijali mne jako nákupčího a skladníka do rozvíjející se firmy se zahraničním kapitálem. Budoucnost vypadala slibně. Za dva roky práce vedení skladu, optimalizace zásob, hledání nových dodavatelů a snižování nákladů na výrobu přišla krize. Dostal jsem nabídku nové pozice v té samé společnosti. S nárůstem stresu a tlaku začali deprese, sebeobviňování, pocit viny, bezmoci a vyhoření, zhorucení. Kolegové v práci byli velmi tolerantní. Po těch dvou letech, které jsem předvedl nikdo nevěřil tomu co se semnou děje. Ihned jsem začal Googlit, vyhledal jsem na internetu pomoc, objevil jsem Psychiatrickou ambulanci, zavolal tam a objednal se. Skončil jsem měsíc na nemocenské, antidepresiva. Tehdejší ředitel mě chtěl vyhodit, ale kolegové se za mě přimluvili a nestalo se tak. Vrátil jsem se do práce, ale nemohl jsem provozovat novou pozici, byla příliš náročná. Tehdejší belgický šéf výroby mě navrhl ať se vrátím zpět na to, co my šlo, práce nákupčího. Dostal jsem klid, nikdo po mě nechtěl výsledky a rok jsem se spravoval a pomalu zase dostával do formy. Díky práškům, psychiatrii, kolegům v práci a rodině jsem si udržel místo. Zůstala mi práce, neskončil jsem na ulici, v herně ani na stavbě a život byl zase v normě. Jen vztah s tehdejší přítelkyní tuhle krizi nevydržel. Rozešli jsme se a o byt na kterém byla hypotéka jsme o rok později přišli.

Paranoidní psychóza útočí po deseti letech znovu a ve větší síle:

Utekly dva roky od depresí a zhroucení, jsme téměř v současnosti, před rokem. Vypadalo to všechno normálně, dokud jsem si nenašel novou přítelkyni. Půl roku po výletech a zamilovanosti se vším všudy jsme vyrazili na výlet. Na výletě mi najednou všechno bylo jasné. Ona je prostitutka, kterou platí banda floutků, co si ze mě dělají srandu. Pokaždé když jdeme do hospody nebo na výlet, ona jim napíše aby věděli kam jdeme. Pak mi řekne, že si musí odskočit a na záchodě ji někdo přefikne. Kdo to udělá, ten má bod. Následně se vrátí ke svém stolu, ona ke mě, já si dál "hraju" na romantickou lásku ale vedle u stolu se všichni smějí a mají náramnou srandu z toho co se jim povedlo. Udělat ze mě blbečka. Ona to dělá pro peníze, protože jich má nedostatek na podporu svých dvou dětí. Všechno do sebe zapadalo. Tenhle příběh se v mé hlavě začal rýsovat při výletu ke kamarádovi nedaleko od nás horách, cestou jsme zastavili na benzinové pumpě a tam mi najednou vše bylo jasné. Auta se značkami od nás z města tam čekala a ona šla na dámy. Pak jsme vyšli ven a já na ní udeřil. Řekl jsem jí přiznej se, podělíme se o ty prachy, já zadarmo hrát nebudu! Když jsme dojeli ke kamarádovi, všechno jsem mu popsal, po probděné noci jsem ráno jel na policii a tam jsem jim vše popsal také. Popsal jsem to také Lukášovi, kamarádovi z dětství a bráchovi. Oba mi uvěřili, ale Lukášovi to vrtalo hlavou a přes noc na internetu našel co je to paranoidní schizofrenie.  Spolu s bráchou jsme brečeli a objímali se, brácha tehdy omdlel a na chvíli ztratil vědomí, vzhledem k tomu že byl po vážné operaci srdce, byly to v tu chvíli nejhorší okamžiky mého života a gradovalo to...

Druhý den, po návratu z policie po podání trestního oznámení, když se mi zdálo, že na mě už na benzince čeká ta parta lidí, smějí se mi do obličeje a dělají narážky, ihned jsem jel za Lukášem a bráchou a řekl jim to: "už se to nestydí vůbec skrývat, hrají furt!". Lukáš pronesl: "hele já o tom čet celou noc, tohle není možný, ty máš paranoidní schizofrenii, četl jsem o chlápkovi co dával už patnácté trestní oznámení, u toho byl v civilu psychiatr, rovnou ho odvezli a teď bojuje o svou svéprávnost. Budeš v pohodě, slupneš jeden prášek denně a můžeš žít jako zdravý člověk až do smrti". A měl pravdu, tak to taky od té doby, již dvanáct měsíců je.

Přítelkyně toho dost pochopila, ale lehké to vedle mě nemá. Rodina se s tím smiřuje a každý se s tím musíme vyrovnat. Pokračovalo to tím, že jsem začal slyšet hlasy, neustále mi někdo nadával, měl jsem pocity viny, úzkosti a deprese. Po zvýšení dávek léků všechno ustalo. Život je jiný, ale pomalu se snažím si ho dávat dohromady. Budoucnost vypadá ne růžově, ale ani ne černě. A to je proti mým dřívějším představám, kdy to bylo buď zcela růžové nebo naprosto černé, velký rozdíl!

 
Aby se to neopakovalo: Držte si své děti!

Dej odběr newsletteru, zůstaňme v kontaktu!

Chceš vědět víc? Mrkni kdo jsem dnes